TJ Císařská louka - jachting

Šest týdnů v Atlantiku

Slunce svítí, jedeme pod jednou plachtou, špička naší jachty se zvedá a klesá a celá loď se naklání asi o 15 stupňů. Musím se držet rukama i nohama, abych mohl psát. Vítr fouká na čtyřku ( Beaufortovy stupnice ) a my plujeme rychlostí pěti a půl uzlu. Před sedmi dny jsme odpluli, a od té doby jsme neviděli pevninu. Cítím, že musíme být uprostřed oceánu, ale když se podívám na mapu, vím, že plavba právě jen začíná. Pravděpodobně budeme takhle plout ještě čtyři týdny. Nebudeme zastavovat - není skoro kde, neposloucháme předpověď počasí – vlastně není proč. Jsme na jedenáctimetrové plachetnici „Offshore“, máme maximální rychlost kolem osmi kilometrů za hodinu a jsme na trase z New Yorku do Hamburku. Zatím je všechno fajn.
Já jsem tady vlastně náhodou. Před měsícem jsem neměl tušení o takové plavbě, ale pak mi zavolala známá a zeptala se, jestli bych neměl zájem zúčastnit se cesty přes Atlantik. Nemohl jsem hned odpovědět - ano nebo ne, mám práci, rodinu, obývák v rekonstrukci….., ale už jsem měl brouka v hlavě. Aniž by to tušila, nabídla mi něco, co bylo mým snem od dětství a to se nestává často.

Snídaně v New Yorku
Za letu do New Yorku jsem se díval na “Pána prstenů“ na své osobní obrazovce umístěné v sedadle přede mnou. Každou chvilku přišla letuška zeptat se na mé přání. Při sebemenší turbulenci se kapitán letadla omlouval a doporučoval se připoutat. Letecké společnosti to musí mít těžké, aby vymyslely, co víc pro nás mohou udělat. Tak to je doprava jedenadvacátého století. Cesta zpět ale bude o něčem jiném.
Před odplutím náš kapitán zkontroloval, rozebral, vyměnil a spravil všechny důležité systémy na palubě. První bocman byl nahoře na stěžni. Plachty, záchranný člun, vysílačka, anténa, pitná voda, nafta, motor, lana, propan-butan na vaření, nářadí, elektroinstalace, baterie, elektronika, to všechno bylo připraveno na dlouhou plavbu. Z přístavu, kde byla zakotvena naše loď, jsme na horizontu viděli newyorské mrakodrapy, ale okolo nás byly jenom menší domy, voda a klid. Necítil jsem se jako v klasickém velkém městě dvacátého století. Ale pět minut pěšky to bylo na metro a za dolar padesát a za půl hodiny jsme vylezli na Manhattanu. Tam jsme navštivili přístavní policií. Potřebovali jsme najít způsob, jak legálně opustit Spojené státy. Nechtěli jsme být později potrestáni za nelegální prodloužený pobyt. Když jsem vysvětlil, že opustíme Státy na jedenáctimetrové plachetnici směr Hamburg, policista mi řekl, že on by na tak malé lodi nepřeplul ani řeku Hudson. Po mnoha telefonátech nám oznámil, že si musíme ofotit pasy a poslat je s oznámením dne a způsobu našeho odjezdu imigračnímu úřadu na letišti. Přicestovali jsme do Ameriky letadlem a oficiálně jsme odcestovali pomocí pošty. New York je zajímavé místo, kde bych chtěl strávit víc času, ale chystali jsme se na moře. Kromě majitele lodi a jeho ženy nám nikdo nezamával, když jsme ve středu třiadvacátého května odplouvali. Vítr foukal mírně z jihu a otočný most nás pustil do Atlantiku.

První dny na palubě
Musím říci, že trochu strach z cesty jsem měl. Všechny ty srašidelné příběhy a filmy člověku zalezou pod kůži a bez zkušeností ani neví, jaká je vlastně pravda. Zatím to byly spíše ty chvíle bez větru, které způsobily ne přímo strach, ale pocit, že taková plavba není žádná legrace. Někde uvnitř je základní obava, že je to zřejmě nebezpečnější než život doma. Máme čtyřhodinové služby u kormidla, a protože jsme na lodi dohromady čtyři, tak máme dvanáct hodin volna mezi službami, ve dne i v noci. Jsem na palubě často sám. Posádka je vlastně jenom pár metrů vzdálená dole ve spacáku a může být v případě potřeby nahoře za půl minuty, ale ztratit rovnováhu, nezachytit se zábradlí, když udeří neočekávaná vlna, a spadnout do vody, nikdo by nic neslyšel. Můžeme se připoutat pásy pro případ špatného počasí, ale nebereme si je pokaždé, když potřebujeme naplnit kbelík mořskou vodou nebo vypláchnout hrnek od kávy. Pak je také velice důležité nepoškodit jachtu, plachty nebo další zařízení. Vítr je silný a nezvládnout jej či dělat něco bezmyšlenkovitě, to by mohlo jednoduše způsobit škodu, která by prakticky bez pomoci uprostřed oceánu mohla znamenat velké potíže. Týká se to jednak lodi, ale také je důležité, aby se nestalo nic vážného členům posádky. Čtyři hodiny z každých šestnácti u kormidla se možná nezdá tak moc, ale i vaření může trvat dlouho a spaní často není klidné. Pokud by jeden člen posádky nemohl pracovat, život pro ostatní by byl o dost těžší. A něco se jednoduše stát může.
Naše kuchyně má podlahu 60 x 60 cm (zkušení jachtaři říkají, že čím menší, tím lepší). Na jedné straně je dvouplotýnkový plynový vařič, v rohu nefunkční lednička a vpředu dřez, který používáme na skládání špinavého nádobí. Umýváme jej slanou vodou v lavoru, veškerá sladká voda je rezervována na pití a čistění zubů. Tady máme pytel brambor, rýži a těstoviny, konzervy z newyorského velkoobchodu a zkoušíme dělat zázraky. Dost často se to povede. Za pár dní dojíme poslední chleba, a tak ho začneme péct. Ale uvařit za větru třeba jen čaj je těžké. Zapomeňte na tři kapky citronu, může to být klidně i dvacet, nebo jenom jedna a těch ostatních deset spadne vedle. Polovina vařící vody se může také vylít (zase ty neočekávané pohyby lodi), a tak se může stát nehoda. I když v naší kuchyni neteče voda, je nefunkční kohoutek vodovodu velmi důležitý - máme k němu přivázanou pětilitrovou krabici kalifornského vína s kohoutkem!
Dole v podpalubí máme kromě kuchyně kapitánský stolek, kde je GPS, mapy, elektrické spinače, tužky, kompasy atd, dvě dvoumístné kajuty a tři další lůžka, záchod s umyvadlem a skladovací prostor pro všechny naše potřeby. Počtem krychlových metrů se neliší od dodávky střední velikosti až na to, že skoro nikdy není vodorovně. Takže máme vždy jen dvě možnosti: být nahoře na palubě, nebo v podpalubí. Nahoře je to lepší, co se týče břicha a vzduchu (vidět horizont je nejlepší lék na mořskou nemoc), ale může být také mokro a chladno nebo vedro se silným sluncem a žádným stínem. Dole je cítit směs různých pachů: ovoce, mýdlo, záchod, plyn, nafta, špinavé a nevětrané prádlo, spící lidé, vlhkost. Takže tam netrávím moc času, pokud nechci spát, vařit nebo psát (venku se bojím o svůj malý počítač, protože tam každou chvilku může vletět vlna). Opravdu je to ten nejpomalejší a nejnepohodlnější způsob, jak se vrátit z Ameriky, ale vidím to jako protijed na ten velmi pohodlný, jakoby sterilní život, který budujeme. Zůstává jen to základní : moře a nebe a vítr.

Vzbudil mě hlučný praskot
V kokpitu stál kapitán a kolem jeho hlavy létaly nerezové trubky a ocelová lana. Neviděl jsem co se stalo, ale ten zvuk a kapitánův obličej mi řekl, že je to něco vážného. Stěžeň je ukotven nerezovými lany ( stěhy ), no a to nejdůležitější na zádi právě prasklo. Celou naši loď pohání přes oceán velká plachta, ta drží právě na zadním stěhu a stěžni. A právě to nejdůležitější lano už nemáme. Ve vteřině se všechno změnilo. Snažil jsem se rozumně zareagovat, ale vzpomínám si jen, že jsem chytil volný konec stěhu, abych zabránil pádu stěžně, což byla úplná hloupost. Následujících 20 minut jsme se snažili navázat prasklé lano, a to mě bleskově probudilo. Před čtyřmi minutami jsem spal, a teď tahám za lano a snažím se s pomocí kolegů spojit konce lana, ačkoli chybí několik centimetrů. Bez stěžně by to byl jenom vor. Nakonec se to povedlo, měli jsme to za sebou. Něco však zůstalo. Zůstal pocit, že jachta asi není tak připravená, jak by měla být, a objevila se otázka, co to bude příště. Během dvou hodin vítr zesílil a na službu u kormidla jsem nastoupil já. Najednou jsem uviděl na přídi povlávat nějaké lano. Zavolal jsem na pomoc ostatní členy posádky. Neuvěřitelné – jeden ze dvou předníh stěhů se také uvolnil. Chlapi uvolněný stěh upevnili, ale ten pocit nejistoty se prohloubil.
Vítr pořád sílil, vlny rostly a rostly. Zmenšili jsme plachtu a po několika hodinách znovu. Z kabiny vlny vypadaly obrovské, jako domy, ale lodi to nečinilo velké potíže. Prostě se jen zvedala a klesala; můj strach z nich byl asi zbytečný. Větší hrůzu mi naháněly ty nepravidelné vlny, přicházející z jiného směru. Jakoby fackovaly bok lodi. Měly sílu loď stočit z kurzu, uměly by ovládnout těch několik tun a jedenáct metrů. Vítr neustále sílil, vlny rostly. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Skončil jsem službu, vrátil se do podpalubí a zjistil, že v kabině to je relativně příjemné, i když uvnitř lodi bylo těžké i sedět, jak se loď hýbala ve všech směrech. Připevnil jsem na okraj své postele ohrádku proti pádu na zem. Každé prásknutí vlny do boku lodi se odehrávalo jenom pár centimetrů za moji hlavou. Pokaždé, když to bouchlo, vyhodilo mě to z postele a byl slyšet takový praskot, že jsem okamžitě začal uvažovat o pumpování vody. Vše, co nebylo přivázané, létalo po celé kabině. S obavou jsem se rozhlížel co to prasklo, ale žádnou větší škodu jsem neviděl.
Takhle to pokračovalo ještě jeden den a dvě noci. Téměř nebylo chvíle, kdy jsem neměl strach. Naštěstí jsem byl ve výborné společnosti. Náš kapitán Karel byl vždycky stoicky klidný a první bocman Zdeněk veselý a optimistický. Pepa vypadal, že je na tom stejně jako já, takže jsem se necítil tak sám. Zeptal jsem se kapitána, proč nepoužijeme vysílačku a nezjistíme, jak dlouho bude bouřka ještě trvat. Dozvěděl jsem se, že dosah naší vysílačky je asi čtyřicet kilometrů, takže nám tady v tom prostoru bohužel nepomůže. To byl pro mě také šok. Ve své naivitě jsem si myslel, že máme určitý kontakt se světem, a najednou jsem si uvědomil, že jsme v podstatě sami a nikoho se nedovoláme. Došlo mi, že jsem se pro cestu rozhodl moc lehkovážně. Přestože jsem předpokládal, že při takové cestě nemůžu vyloučit vážné problémy, zjištění, že se můj výlet na jachtě může lehce stát bojem o holý život, mě vyděsilo. Údery vln do boku lodi se neustále opakovaly, a k tomu ten strašidelný praskot. Vzpomněl jsem si na řeči o osmóze, která může poškodit sklolaminátový trup starší lodi. To naše loď nemůže vydržet donekonečna, pomyslel jsem si. Záleží na délce trvání bouřky a na stavu trupu. Fakt, že jsme málem ztratili stěžeň, zesiloval můj depresivní pohled na celou situaci. Nemohli jsme být víc než několik set kilometrů od místa, kde odpočívá Titanic.
Dva dny a dvě noci jsem ležel v kajutě nebo jsem byl na kormidle. Loď jsme co nejlépe utěsnili, přesto voda kapala okny. Matrace, deky i oblečení byly mokré. Ležel jsem s ručníkem na hlavě, aby mi kapky vody nepadaly na obličej. Nevařil jsem si čaj, jenom občas ukrojil krajíček chleba. Po dvou dnech jsem si všiml, že mám hodně tmavou moč, a uvědomil jsem si, že musím víc pít. Druhý den ráno jsem stál připoutaný na palubě a sledoval scénu kolem sebe. Byli jsme asi tisíc mil od čehokoli, zdálo se mi, že nejsem na tomto světě. Vítr byl tak silný, že vytrhával vodu z hladiny oceánu. K tomu hustě pršelo, nebylo vidět, kde končí voda a kde začíná vzduch. Třetí den, když se blížilo svítání, začal vítr slábnout. Za čtyři hodiny už foukal celkem přijatelně, ale vlny zůstaly. Vlny mohou zůstat i několik dní po bouřce. Přesto jsem cítil, že nejhorší máme za sebou, a výlet může pokračovat. Nervy se uklidnily jako vítr. Karel, náš kapitán s třiceti tisíci námořními mílemi za sebou řekl, že takhle moře ještě nezná. Po třech dnech byl oceán už klidný a svítilo sluníčko. Matrace, deky a oblečení jsme dali na palubu a zkusili je usušit, ale cokoliv nasáklé slanou vodou se nikdy neusuší úplně. V noci jsme lépe spali a také nálada se zlepšila. Jediný následek bouřky bylo to, že jsme pumpovali vodu z podpalubí šestkrát denně místo původních jednou za dva dny.

Vzhůru k Azorům
Každý den jsme na nějakou dobu nastartovali motor, abychom dobili baterie. Teď najednou po dvaceti minutách motor chcípl. Ukázalo se, že se voda dostala do nafty, takže za pár dní budeme asi bez elektřiny. Podle navlhlé mapy jsme byli nedaleko Azorských ostrovů, a ty se staly naším cílem. V noci jsme používali baterky, abychom viděli na kompas, ale pokud nebylo oblačno, pluli jsme podle hvězd. Nebezpečnější byla skutečnost, že nemáme rozsvícená navigační světla. Jakmile se v noci objevila nějaká loď, svítili jsme baterkami na plachty a doufali, že tu velkou bílou plochu někdo zahlédne. Palubní GPS také nefungovalo, ale měli jsme náhradní na tužkové baterie. Podle jejich počtu jsme si spočítali, že můžeme zjišťovat kurs lodi jenom dvakrát denně. Dva dny foukal jihozápadní vítr a pluli jsme docela rychle, ale pak vítr zesílil, vlny rostly a vypadalo to, že se nepříjemnosti budou opět opakovat. Vlny byly téměř tak velké jako předtím, ale zasahovaly loď ze zadu a voda vnikala do kokpitu. Několikrát jsem měl službu u kormidla a okusil silnou slanou sprchu, která mě zmáčela od hlavy k patě. V podstatě jsme surfovali Atlantikem na jedenáctimetrovém, pět a půl tunovém prkně. Tentokrát svítilo sluníčko, takže to bylo po psychické stránce lepší. Ale ztratili jsme hodně času a naše přistání na Azorách se opozdilo.
A na Azory jsme čekali stále netrpělivěji. Když se země blížila, měli jsme služby po dvou. Nebyl jsem zrovna na palubě, když se objevila pevnina. Byly čtyři hodiny ráno a na oslavu jsme si dali grog. Od té chvíle se zdálo, že plujeme strašně pomalu. Posledních několik kilometrů, které by trvalo ujet autem snad několik minut, nám zabralo hodinu a půl.
Pokud chce jachtař ukázat, jak umí ovládat loď, dorazí do přístavu pod plachtami. Je to něco jako zaparkovat na parkovišti u Hypernovy bez brzdění. Je to velmi těžký a riskantní manévr a v podstatě jej už nikdo nedělá (pokud samozřejmě nemusí). Viděl jsem, jak je náš kapitán šikovný. Kličkovali jsme proti větru k přístavu a zastavili jsme pomalu se svinutými plachtami u mariny těsně vedle úplně nové, dlouhé a velmi drahé holandské jachty, impaktní rychlost nula! Přivázali jsme loď a oddychli si.
Přístav Horta na ostrově Faial je zvláštní. Kotví zde stovky lodí na cestě přes Atlantik. Kdysi, když námořníci přistáli u nějakého ostrova, nejdříve zjišťovali, jestli je tam pitná voda nebo jídlo. Teď takové věci bereme jako samozřejmost. Já byl spíš zvědavý, jestli tam je signál na mobil a internetová kavárna. Bylo tam oboje a také obchod s jachtařskými potřebami. Městečko ale vypadá, jakoby se za posledních padesát let přílivem návštěvníků vůbec nezměnilo. Místní obyvatelé i jachtaři sedí ve stejné kavárně, ceny jsou přístupné. Ostrovy patří Portugalsku a platí se v Eurech.
Zpočátku bylo těžké po třech týdnech na palubě chodit po pevnině. Měl jsem pocit, že se cesta pod jednou nebo druhou nohou zvedá nebo klesá, že beton je vlnitý a pohyblivý jako moře. Přestože jsme posledních čtyřiadvacet hodin nespali, bylo několik věcí, které bylo nutno udělat ještě před odpočinkem. Museli jsme se přihlásit u přístavní rady a na celnici, také jsme potřebovali sehnat zdroj na nabití baterií a konečně jsme také sbalili špinavé prádlo a šli jsme do klubovny se sprchami a pračkami. Přes poledne bylo zavřeno, takže jsme počkali v baru ve společnosti několika studených piv. Sprcha, kterou jsem si potom dal, byla jednou z nejpříjemnějších sprch v životě. Všichni jsme se potom cítili úplně jinak.
Mezi loděmi za desítky miliónů korun byla také spousta starších a menších. Našli jsme tam i jednu českou. Osmimetrová jachta patřila manželskému páru z Českých Budějovic. Stavěli ji sami doma. Po několika letních plavbách po Středozemním moři oba dali výpověď v práci a rozhodli se během jednoho roku přeplout z Evropy do Karibiku a zpět. “Je to jenom otázka rozhodnutí“, řekl kapitán. Měli více času než my a po pár dnech, když náš motor už zase fungoval, baterie byly nabity a posádka odpočinutá, rozloučili jsme se a vyrazili na druhou část naší cesty.

Blízko Anglie
Šest dní foukal mírný vítr. Bylo to příjemné a pohodlné, ale nepříliš rychlé. Myslel jsem si, že to bude jednodušší plavba než mezi New Yorkem a Azorami, ale moře ani jachta nesouhlasily. Neustále jsme měli problémy s motorem, vodu nebo vzduch v palivu. Několik dní smradu z nafty stačilo, aby mě rozbolely oči. Týden po odjezdu z Hortygbv na severovýchod začal vítr foukat přímo od severovýchodu! Křižovali jsme čtyři a půl dne a ujeli jsme pouze čtyřicet mil. Vítr foukal často tak silně, že jsme nejenom nepokročili na naší trase, ale byli jsme mokří a byla nám zima. Když fouká protivítr, musí se snažit kormidelník plout co nejblíže k větru – najít správný úhel nastavení lodi. Buď jsme museli směřovat k severnímu Španělsku nebo k Irsku a ani do jednoho z těch míst jsme nechtěli. Jediná otázka při střídání u kormidla byla, jestli už foukal vítr z jiného směru. Až jednou byla odpověď kladná – vítr se změnil jen o pár stupňů, ale stačilo to. Konečně můžeme plout přímo do Anglie, La Manche, a snad nakonec i k Hamburgu.
Myslím si a teď to vlastně i vím, že druhá půlka cesty trvá déle. Protivný vitr mezi Azory a Anglií a pak to zpomalení, co přijde, když je vidět pevnina v La Manche, bylo skoro vic než jsem mohl vydržet. Pokušení utéct z jachty, když jsme pluli kolem Brightonu, kde jsem rok bydlel, bylo neuvěřitelně silné. A vlastně plout kolem Anglie a nezastavit….Ale čekalo nás Severní moře a cíl cesty byl dán. Ostatní taky chtěli už být doma.
Když jsem byl dítě, bylo moře mezi Anglií a Francií obrovské. Většinou to bylo příliš daleko, aby bylo vidět na druhou stranu, a cesta do Francie byla opravdická námořní plavba. Tentokrát, když nám zmizel Dover a vpluli jsme do Severního moře, zdálo se mi, že nějak ztratilo svou dřívější sílu. Vlny tady byly krátké, ne jako ty oceánské, a pořád bylo něco okolo. Chvilku jsme nebyli sami. Ostatni lodě a naftové plošiny byli větší překážka než počasí. Tady byla civilizace se svými právy a pravidly, čilým dopravním ruchem a předpisy. A před námi byl už jen kousek cesty. Ten první večer v Cuxshaven tak nějak připomínal náš příjezd na Azory – zase čistí jsme spali na rovině. A navíc jsme šli spát všichni ve stejnou dobu, nikdo nemusel zůstat u kormidla, a ráno jsme zjistili, že nikdo v noci nepumpoval!
Čekalo nás už jen čtyřicet mil do Hamburgu po řece, co může být jednodušší.…..Ale na Elbe plují ohromné kontejnerové lodě, které vozí do Evropy vše, co my Evropané chceme ze zbytku světa. Jsou to lodě půl kilometru dlouhé, vysoké jako paneláky, které nezastavi nikomu. Nemůžou. A mezi nimi jsme pluli. Pak vitr zeslábl a my se rozhodli jet posledních dvacet mil s motorem. Ale asi to tak nemělo být, a tak to nebylo. Z motoru jsme uslyšeli ošklivý zvuk, který nás vyděsil tak, že jsme motor zase rychle vypnuli a rozvinuli jsme opět plachty. Přistáli jsme v marině ve Wedelu kousek od Hamburgu. Dvě z našich tří přistání byla pod plachtami. A všichni jsme věděli, že dál nejedeme. Bylo to více než šest týdnů – šest týdnů bez roviny, jistoty, sucha a našeho stále oblíbenějšího virtuálního světa, které Vás denně obklopují. Ale něco mi zůstalo. Zůstalo mi poznání, že oceán je v noci jako inkoust a stříbro, ráno jako rozteklý modrý vosk, že na malé jachtě, kousíček nad zvedajícím se oceánem, pod největší oblohou, jsem samostatná myslící a vnímající bytost v celém tom velkém prostoru, a že ten pohled na obzor a na putování Slunce a Měsíce je pro mě něčím navíc. Taková čistá přidaná hodnota.

Karel Zítek
Zdeněk Bařina